Helena Vondráčková: Každý, kdo může, by měl dělat maximum pro lepší život lidí s handicapem

Paní Vondráčková, jste jednou ze stálic české populární hudby. Které období své kariéry považujete za nejlepší, nejúspěšnější, a které naopak za méně úspěšné?

Musím říct, že každá profesní dekáda pro mě byla něčím zajímavá. Jmenovala bych například rok 1970, kdy vyšlo podle kritiků mé průlomové LP Ostrov Heleny Vondráčkové s pěti původními českými písněmi a pěti ze zahraniční provenience. Jsem moc ráda, že se vydavatelství Supraphon rozhodlo po více než půl století vydat tuto velmi úspěšnou desku znovu v jubilejní edici na CD, vinylu i v digitálních formátech. Dalším průlomovým rokem byl nástup milénia, kdy vyšlo mé popově laděné CD Vodopád, které mě spojilo s mladým publikem.

Bez váhání jste souhlasila s účastí na slavnostním předávání cen NRZP ČR MOSTY. Máte nějaké zkušenosti s lidmi se zdravotním postižením?

Ano. Jsem patronkou Domova sociálních služeb v Liblíně, jehož klienti jsou osoby se sníženou soběstačností z důvodu zdravotního postižení, vyžadující pravidelnou pomoc. Každý rok pro ně pořádám v letních měsících koncert a během adventu se zase já zúčastňuji jejich vánoční besídky.

Vystupujete často na podobných akcích pro lidi s handicapem?

Ano, velmi často přijímám nabídky na různá charitativní vystoupení, a proto jsem s potěšením přijala i tu vaši. Život může člověku připravit různá nemilá úskalí, a proto si myslím, že každý, kdo může, by měl dělat maximum pro to, aby lidem s handicapem pomohl zpříjemnit jejich život. Kromě handicapovaných pomáhám také dětem a angažuji se v řadě různých projektů. Spolupracuji například s českou a slovenskou Kapkou naděje a v minulosti jsem dlouhodobě podporovala nadaci Naše dítě.

Nazpívala jste možná tisíc písní, máte přesto nějakou píseň, kterou ráda zpíváte a považujete ji za svoji nejoblíbenější?

Přiznám se, že tuto otázku dostávám celkem často, ale neumím na ni jednoznačně odpovědět. Nejoblíbenější píseň nemám, ale k těm, co zpívám nejraději, patří například Dvě malá křídla tu nejsou, Přejdi Jordán, A ty se ptáš co já, Červená řeka, Můžeš zůstat můžeš jít nebo z těch novějších Dlouhá noc, Sladké mámení a Dívčí žena z mého posledního alba Tvrdohlavá, které jsem vydala předloni.

Slavnostní předávání cen NRZP ČR MOSTY se tentokrát koná v Hradci Králové. Máte nějaký vztah k tomuto kraji a můžete k tomu říci něco bližšího?

K celým východním Čechám mám velmi vřelý vztah, neboť je to oblast, kde jsem prožila své mládí a dospívání. Narodila jsem se ve Slatiňanech, stále tam mám spoustu přátel a ráda se sem vracím nejenom koncertovat, ale také s radostí sledovat, co je u vás nového.

Ví se o vás, že ráda vaříte. Můžete říci, co vaříte nejraději?

S manželem máme rádi pestrý jídelníček a díky cestování mě inspirovala i mezinárodní kuchyně. Oblíbili jsme si například řeckou, asijskou a italskou. Doma ale stále převládá obliba české tradiční kuchyně. Ráda vařím svíčkovou, španělské ptáčky a miluji meruňkové knedlíky.

Na závěr se dovolím optat, co byste v letošním roce popřála lidem se zdravotním postižením?

Aby navzdory těžkostem, které je v životě potkaly, neztratili životní naději a optimismus.