Aneta E. Maršálová: Pomáhat je přirozené nejen v rámci rodiny

Aneta Ečeková Maršálová je radní Prahy 13 a v rámci městské části vede pracovní skupinu pro bezbariérovost. Kromě jiného je předsedkyní Sociálního výboru a členkou Výboru pro výchovu a vzdělávání. Na pražském magistrátu působí v Komisi pro integraci cizinců a je též stálým hostem v Komisi pro pěší a bezbariérovost.

Výčet vašich aktivit a projektů, kterým se věnujete, je zcela unikátní. Jsou to aktivity, se kterými vás někdo oslovil, anebo je sama vyhledáváte?

Když mám něco na starost, a právě teď mám jako radní ve své gesci osoby se zdravotním postižením, seniory a místní Agendu 21, tak určitě nejsem z těch, kteří pasivně čekají, až je někdo osloví. Mne zdravotnictví a sociální oblast hodně baví a zajímá a ráda pozoruji různé kraje. Když se dozvím o něčem zajímavém, říkám si, proč to neaplikovat u nás, ať už v rámci Prahy 13 či v celé Praze. Myslím ale, že je to o vnitřním nastavení každého člověka. Mám to štěstí, že si s kolegy z hnutí vyměňujeme příklady dobré praxe, a tak si myslím, by to mělo fungovat všude. Stěžejní je výměna zkušeností, kulaté stoly, diskuse, to považuji za nesmírně důležité. Osobně si myslím, že pomáhat je přirozené a mělo by to tak mezi lidmi být. A nejen třeba v rámci rodiny, ale například i v sousedství.

Setkala jste se někdy s nepochopením ze strany dalších institucí?

Co se týče institucí, mám zřejmě štěstí. Pokud se jedná o neziskovky či úřady zabývající se těmito tématy, setkávám se vesměs s pozitivními ohlasy. Samozřejmě jsou nějaké výjimky, ale i to je o nátuře člověka, jak se k tomu postaví a jestli mu bude stačit, že ho v prvních dveřích odmítli. Věnuji se mnoha projektům a vše se v čase vyvíjí.

Často upozorňujete i na problematiku bezbariérovosti.

Jsem nadšený turista, všímám si i v dalších krajích, jak jsou na tom s bezbariérovostí, a hledám inspiraci. A není to jen o bezbariérovosti v prostoru, způsobů pojetí bezbariérovosti je celá řada, například v oblasti komunikace. Já opravu bezbariérovost nevnímám jako schody, vnímám to hodně široce. Samozřejmě každá mince má dvě strany, a proto vnímám i otázky etické a historické. Pokud budeme unifikovat pražská zákoutí, budou sice bezbariérová, ale zůstanou ještě pražská? Samozřejmě město, které stavíte na zelné louce, nabízí jiné možnosti. A není to jen o stavebních úpravách, dalším tématem je například dopravní značení umístěné v chodnících. Určitě může omezovat maminky s kočárky, vozíčkáře nebo lidi s chodítkem, s berlemi, na druhé straně je ale otázka, kam to značení vlastně dát. Zřejmě to není nejzásadnější téma, ale někde se začít musí.

Jakým aktivitám se věnujete v rámci Prahy 13?

Na Praze 13 organizujeme řadu osvětových, preventivních akcí, projektů ze sociální oblasti. Máme nad nimi společnou záštitu s panem starostou Davidem Vodrážkou, který je garantem sociální oblasti na Praze 13 a zároveň člověkem, který mě v mých myšlenkách, plánech a při realizaci podporuje a často i fyzicky pomáhá, za což jsem velice vděčná.
S panem starostou se snažíme co nejlépe občany informovat. Oba jsme garanty Virtuálního klubu senior a Virtuálního klubu rodina, které jsem vymyslela, sdružují informace na jedno místo. Sice vydáváme časopis STOP, máme svoji televizi TV 13, máme internetové stránky, FB stránky, ale přece jen těch zpráv je hodně. Členové Virtuálního klubu dostávají informace o aktuálních tématech do svého e-mailu. Nejde jen o volnočasové aktivity, ale také o důležité změny v bezbariérové dopravě či preventivní akce a benefity, jako jsou například plavenky, dotované cvičení pro těhotné a podobně. Pořádala jsem také zajímavé exkurze. Na Praze 13 žije hodně cizinců, a proto pořádáme akce pomáhající k jejich integraci. Je to opět o tom sousedství.

Aktivit je celá řada, například provozujeme 13 klubů pro seniory, organizujeme besedy pro neformální pečující, Dny zdraví, Dny ústního zdraví, spolupracujeme na projektu Respektuj 18! zaměřeném na zneužívání alkoholu dětmi. Dále realizujeme projekty s Vězeňskou službou ČR, společně s městskou policií motivujeme seniory k bezpečnostnímu vzdělávání. Každý týden osobně vydávám potravinovou pomoc potřebným z řad lidí se zdravotním postižením, rodičů samoživitelů či seniorů. Vydávám Euroklíč, Průkaz stomika či Seniorskou obálku. Má kancelář je od roku 2018 zároveň tzv. Senior Point.
V neposlední řadě jsem hrdá na podepsání Memoranda s NRZP v loňském roce.

Zmínila jste Senior point a Seniorskou obálku, o co se jedná?

V rámci provozu Senior pointu jsem v daných dnech a hodinách k dispozici pro veřejnost, kdy poskytuji informace ze zdravotní a sociální oblasti. Oba dva obory jsem studovala. Mám u sebe formuláře pro Úřad práce a dokážu pomoci s jejich vyplňováním. Záleží také na aktuální situaci. Například jsem vysvětlovala postup objednávání na testování či očkování, vydávala ústenky, respirátory, dezinfekci, rukavice. Pomáhám i s registrací do Bezba dopravy, stahovat aplikace Záchranka, Euroklíčenka, WC kompas a podobně.
Seniorskou obálku na Praze 13 od roku 2019 osobně distribuuji seniorům, osobám se zdravotním postižením, rodičům samoživitelům a cizincům. Inspirovala jsem se v Jihomoravském kraji, kde vznikla z popudu hasičů a záchranářů s cílem zlepšení přednemocniční péče. Je to pojistka, která klidně může zachránit život a v neposlední řadě zdravotnickému personálu ulehčí komunikaci s rodinou.

Lidé v poslední době řeší především nebývalé zdražování energií. Co považujete za nejdůležitější v této oblasti?

I zde je velmi důležitá informovanost. Přirozenou povinností každého městského úřadu by mělo být informovaní občanů. Někdo ani neví, že je příspěvek na bydlení, že se vyřizuje na Úřadu práce. A právě třeba příspěvek na bydlení bude jistě pružně reagovat na aktuální situaci. Pracovníci úřadů by měli být v tomto ohledu empatičtí a s žadateli jejich situaci i prokonzultovat. Člověk, který ví, že na energie nemá, by mohl jako první zavolat na bezplatnou linku Úřadu práce. Třeba přijdou na to, že jsou ještě další dávky, které nevyužívá a mohl by. To bývá často problém lidí se zdravotním postižením, že třeba mají příspěvek na péči, ale nepožádají si o průkaz osoby se zdravotním postižením a tím pádem například nemají nárok na příspěvek na mobilitu a nemají přenosný parkovací průkaz. Tak je dobré jim poradit a rovnou předat formuláře. A tím ušetří například na tu péči. Často za mnou přijde někdo jen s tím, že mu nestačí příspěvek na péči. Je potřeba vždy rozebrat, proč tomu tak je, a hledat cesty. Dále existují sociální odbory, neziskové organizace, jsem příznivcem toho, když se poskládá pomoc jako puzzle. Je lepší zkusit to na více místech než čekat, že se někdo postará. Minimum, které by měl každý na úřadu dostat, je informace, kde mu třeba pomohou lépe.